O víkendu se uskutečnil kurz přežití, který má pod záštitou střediska na starosti Luky. Na akci byli i 2 naši členové – Péťa a Šimon.
V pátek 22. října jsme měli sraz na vlakovém nádraží v 16:00. Koupili jsme si lístek do Vítkova a v Suchdole nad Odrou jsme přestupovali na druhý vlak. Jak jsme dojeli do naší stanice, šli jsme do vesnice Vítkov Podhradí. Zde jsme pokračovali po levém boku Moravice na ostrov, kde na nás čekali Martin se Zdeňkem. Postavili nám stany, protože jsme na místo došli kolem osmé hodiny večer. Rozdělili jsme se do třech do stanů, já jsem byl se Šimonem, a ještě s jedním klukem. Taky jsem zjistil, že všichni kromě jednoho člena, jsou skauti.
Druhý den ráno jsme se probudili, posnídali jsme, zabalili si věci. Dál jsme pokračovali jsme sami, bez Lukyho, Zdeňka a Martina. S Lukym jsme komunikovali přes vysílačky. Po dvaceti minutách, co jsme vyšli, vyrazili i oni. Cíl trasy byl namířený na tábořiště Dvojky. Dorazili jsme na místo a nasvačili jsme se, poté jsme se vrhli na splnění úkolu – rozdělání ohně. Podařilo se nám to celkem rychle.
Pak v táboře jeden z nás zůstal a zbytek šel na dřevo.
Mezitím do tábora dorazil Luky s Martinem a Zdeňkem. Následovalo plnění aktivit jako například chození bosky nebo hádání, za jak dlouho ujdeme jeden kilometr s batohem normální chůzí. Pak jsme si to změřili stopkami na hodinkách, nebo v mobilu.
Na zpáteční cestě jsme měli jít rychleji a také si to změřit. Naše průměrná rychlost byla 5 km/h. Mezitím nám Luky společně s ostatními připravili další úkol. Ten spočíval v přebrodění řeky Moravice. Po úkolu jsme se vrátili do tábora, kde jsme znovu rozfoukali oheň a udělali si oběd. Na oběd jsme měli hovězí maso s chlebem a po něm byl půlhodinový odpolední klid. Tak jsme rozložili stany.
Poté nystalo plnění další aktivity, což bylo dojít k Martinovi a Zdeňkovi, kteří byli na protějším kopci. Zase jsme měli tipnout, jak dlouho nám to bude trvat. V našem týmu jsme odhadovali 20 až 25 minut. Luky nám předtím vysvětlil, že když si náš kamarád třeba zlomí nohu, a my mu půjdeme pro pomoc, musíme dohlédnout na vlastní zdraví. Taky máme třeba říct zraněnému, že za 4 hodiny přidejme. Doopravdy ale pomoc dorazí za 3 a půl hodiny. Proto zraněný bude šťastný, že na místě vydržel 4 hodiny, ale ve skutečnosti to bylo míň.
Jak jsme kluky našli, tak jsme se vrátili do tábora a my se Šimonem jsme rozdělali oheň. Jakmile přišel druhý tým, dorazil i s Lukym, tak nám poděkovali. Martin a Zdena museli jít bohužel domů. Oba dva večery nám Luky vyprávěl různé příběhy. Druhý večer jsem si udělali čaj ze smrkového jehličí a byl docela dobrý. Napadlo to Šimona. Když jsme dopíjeli čaj, něco začalo za námi šustit. Luky posvítil na místo a byla tam liška. Pak jsme šli spát.
Třetí den ráno proběhla snídaně, baliní a cesta do Vítkova na nádraží. Po cestě Lukyho napadlo se podívat na nějaké hezké místa. Nikdo ale kromě mě a Šimona nechtěl jít. Přebrodili jsme jez, vylezli jsme po žebříku na skálu a otevřel se nám výhled do krajiny.
Poté jsme se vrátili po druhé cestě. S těmi, co nechtěli jít Luky komunikoval vysílačkou. Já se Šímou jsme si po cestě dali balíček cukru za to, že jsme to zvládli. Dorazili jsme ke zbytku členů a vyrazilio se. Po cestě se nám moc nechtělo, ale po ní jsem to zvládli až na vlak. Koupili jsme si lístek do Nového Jičína. Všichni jsme se těšili domů na teplou postel a na sprchu. Dorazili jsme v neděli 24. října ve dvě hodiny odpoledne.
Péťa