Nápad vyrazit s holkama na vandr se zrodil z potřeby společně podniknout i něco jiného než každoroční předštědrovečerní pomazánkový večírek. A protože léto vyloženě vybízí k chození po horách na čerstvém vzduchu, vandr byl na světě.
Sešly jsme se v pátek ráno na nádraží. Jako už je naší tradicí, ani pár minut před odjezdem vlaku jsme ještě nebyly všechny a tak jsme si zuřivě psaly, kdo to stíhá a kdo ne. Nejvtipnější fakt byl ten, že ani Oli, která udělala nový rekord na trase Končiny-Nový Jičín a naskočila do vlaku těsně před tím, než se rozjel, nebyla poslední. Toto „prvenství“ si vysloužila Ješi, která se musela nechat dovézt do Suchdola, kam dorazila s flaškou v jedné ruce, teplými vejci ve druhé a náznakem růžové barvy ve vlasech, vše doplněné o napínavou ranní historku. Ze Suchdola už jsme na štěstí vyrážili v plném počtu šesti dam a dvou fen.
Cesta byla dlouhá a plná přestupů, na mysli jsme ale neklesaly a užívaly si toho, že jsme znovu spolu. Nakonec jsme dorazily do vesničky Javorník, kde naše cesta začala. Vystoupaly jsme prvních pár karpatských metrů, pozdravily pravé karpatské krávy a občerstvily se v krásném restauračním zařízení výbornou kulajdou. S polévkou v bříšku jsme zvládly další výškové metry a když už se zdálo, že asfaltka snad nemá konce, dorazily jsme na kraj lesa, podél kterého jsme zamířily zase vzhůru. Probojovaly jsme si cestu i kolem pravých karpatských lesních ovcí i s ovčáckým psem a stoupaly jsme stále dál a dál až na nevyšší bod celých Karpat – Velkou Javořinu. Chvíli jsme obdivovaly výhled , ale pak jsme již zamířily do druhého restauračního zařízení tohoto dne – Holubyho chaty s vysokou koncentrací podivných autolidí a pouze zimními pohledy.
Naše další kroky vedly skrz pralesní vegetaci ke zvláštní stavbě – „rozhledně“ Jelenec, která vypadala velmi adrenalinově. Všechny jsme se odhodly k výstupu do prvního patra a nejodvážnější z nás dolezly dokonce až do třetího, ze kterého byl tak krásný výhled, že to rozhodně stálo za tu trochu strachu :).
Světla začalo ubývat a my jsme se začaly poohlížet po místě na spaní. Naše momentální okolí ale příliš vhodné k táboření nebylo, takže jsme se rozhodly zkrosit les z kopce dolů mimo značenou cestu. Ve večerním světle vypadal prales lehce hrozivě a nepřátelsky, proto jsme byly rády, když jsme po chvíli bloudění konečně dorazily na cestičku. A když jsme sestoupily ještě trochu níž, našly jsme krásné místo v listí, kde jsme postavily stany, uvařily si výbornou večeři (naše skupinka měla výbornou bramborovou kaši s hráškem a masem), ještě si chvíli popovídaly a pak zalehly, abychom byly ráno zase připravné vyrazit do akce. Les nás krásně ukolébal ke spánku a my jsme brzy usnuly.
Ráno jsme zjistily, že puchyře za noc nezmizely a že záda dost protestují proti dalšímu dnu s batohem. My jsme se ale nedaly a brzo jsme vyrazily z kopce dolů do restaurace v obci Květná s milou obsluhou a dobrou kávou. Dopolední pohodu na zahrádce jsme ale musely brzy skončit, protože začali chodit první zájemci o oběd a při pohled na lákavé jídlo jsme musely zabránit tomu, abychom zde zůstaly i na oběd – přece jen jsme měli ještě mnoho kilometrů před sebou. Ty nám ale lehce ubíhaly pod nohama, když se oči mohly dívat na ty krásné výhledy! Po cestě jsme se navíc posilnily místním pramenem s charakteristickým zápachem, který sice nevzbuzoval touhu jej konzumovat, ale signalizoval spoustu léčivých vlastností, což potvrzovali i místní, kteří se k pramenu vypravovali s barely a lahvemi. Posilněny jsme vyrazily vstříc stoupání na Velký Lopeník, který opravdu prověřil naše odhodlání – téměř tříkilometrové prudké stoupání s krosnami na zádech si žádalo celých žen! A zvládly jsme to všechny!
Na kopci jsme převlékly naše propocená trika, občerstvily se v místním bufetu a vystoupaly na vrchol místní rozhledny. Společnost nám chvíli dělala skupina mladíků, kteří obdivovali naše velké batohy a ještě nám věnovali něco ze svých zásob. My jsme naše zásoby zredukovaly u ohýnku, na kterém jsme si opekly klobásky a dostaly jsme něco teplého do žaludku. Naše dnešní putování se téměř blížilo ke konci a to nejkrásnější jsme měly ještě před sebou! Nejdříve krásné horské sedlo, které v nížícím se slunku získávalo krásné barvy, no a nakonec magický západ slunce v bistru, kde se zastavil čas snad před 30 lety. Pánovi za pultem jsme se sice zpočátku příliš nelíbily, ale nakonec jsme ho asi obměkčily, protože nám dal bonbóny a nabídl nám místo na stan v areálu. To jsme ale s díky odmítly a v rychle přicházející tmě jsme se jaly hledat místo na spaní. To se ukázalo jako větší oříšek, než jsme původně myslely – po rekognoskaci terénu jsme zjistily, že vše je buď v kopci nebo u někoho na zahradě. Zvolily jsme tedy zahradu a po krátké konvezaci s místními jsme se dozvěděly, že dům, u kterého jsme se usídlily, je už pár let neobydlen. Vzhledem k našemu pozdnímu příchodu a klobásové svačince už jsme ani na večeři neměly ani pomyšlení, takže jsme se brzy uložily ke spánku – některé ve stanu, některé jen tak pod širákem. Noc byla krásná a my jsme byly unavené, takže brzo všichni spali.
Ráno bylo ještě těžší než to předešlé, tím spíš, že naše další cesta vedla po asfaltu. Naštěstí to bylo po hřebehu, takže jsme to zvládly. Vzhledem k tomu, že naše putování už končilo, scházely jsme stále dolů a dolů, z hor do údolí. Náš plán zastavit se v motorestu ve Starém Hrozenkově vzal rychle za své, když jsme po krátké obhlídce usoudily, že je toto místo na nás příliš civilní a nepřátelské. Pokračovaly jsme tedy po cestě dál, s vyhlídkou na restauraci v Žítkové. Ta byla ale ještě daleko a naše nohy už slábly a břicha už se dožadovala jídla. Další den a další výzva! Zakously jsme se a vyšlapaly jsme to až do Žítkové, kde jsme si daly zasloužený oběd. Kvalitu restaurace u čtyřhvězdičkového hotelu jsme sice ohodnotily jako mizernou, oběd nám ale vlil do žil poslední potřebné síly. Cesta už nebyla dlouhá, tak jsme jen seskákaly z kopce dolů skoro až k autobusové zastávce, u které jsme se ještě osvěžily v místním malebném rybníčku. A pak už nás čekala jen dlouhá cesta domů, plná krásného vzpomínání na chvíle strávené v horách. Po příjezdu do NJ jsme ještě vyrazily na lov do Lidlu na oslavný nanuk a pak hurá domů.
