(Účast na této akci byla velmi skromná čítající pouze jednoho člena, vedoucí Pepču. Proto tento zápis bude spíše formou osobního deníku.)
Moje cesta započala v Novém Jičíně, kde jsem se pomocí několika autobusů a vlaku dostala přímo pod Lysou horu, až za Mohelnici. Tam jsem však už musela vyrazit po svých. Akce byla z důvodu protikovidových opatření přesunuta z dubna na říjen a každý, kdo měl zájem, mohl od pátku do neděle navštívit mohylu a případně si cestu protáhnout až na Lysou horu. Nebyl naplánovaný žádný harmonogram, vše bylo v individuální režii.
Abych byla upřímná, ze začátku, při pohledu na ten obrovký kopec přede mnou, se mi vůbec nechtělo nahorů. Ani spadlý strom na pěšině mě moc nenamotivoval. Ale když už jsem dorazila až sem, nemohla jsem to v půlce trasy utnout. Pokračovala jsem tedy dál a kochala se okolní krajinou. Teda převážně nejedlými houbami, kterých bylo všude plno. Neměla jsem potřebu spěchat. Určila jsem si vlatní tempo, u kterého mě stejně nikdo nepopoháněl ani nezastavoval. Narazila jsem jen na málokoho, taky možná proto, že moje trasa vedla přes ten nejnáročnější úsek. Pauzy prolévané pitím mi ulehčovaly putování k vrcholu.
Bylo kolem jedenácté, když jsem dorazila ke svému cíli. V tento čas se obvykle pomalu začínají shromažďovat davy kolem mohyly a hodinu na to začíná mše. Všude kolem plno lidí, nevidíte dva kroky před sebe. Tentokrát to ovšem bylo, dalo by se až říct, pusté. U mohyly bylo lidí poskrovnu. Rodinky, party turistů, cyklisté, i nějaká družina skautů se objevila. Někteří ale šli jen kolem směrem k rozhledně na Lysou horu a zde si dávalo krátkou pauzu.
Společná hymna či proslov od vůdců se letos neuskutečnily. Program si každý zařídil svůj. Většina lidí se na místě naobědvala, vyfotila se a prohodila mezi sebou pár slov. Malý počet účastníků toho dne měl ovšem i svoje výhody. Jinak přelidněné místo, kde se sotva dá stát, natož někam se posadit, se dalo nyní krásně prohlédnout. Přibližně hodinu jsem strávila zkoumáním všech kamenů, co tvoří schody i celou mohylu. Bylo zajímavé sledovat, jak se barvy a samotná struktura kamenů mění v průběhu let.
Jelikož zpáteční autobus jel za dlouhou dobu, rozhodla jsem se cestu protáhnou a zabrouzdit na nové místa. Mohelnici jsem obešla obloukem a po turistických značkách došla až do osm kilometrů vzdáleného Frýdlantu n. Ostravicí. Odtud proběhla cesta hladce, autobusem až do Nového Jičína. Zde má cesta uspěšně skončila.
Doufám, že příší rok bude Ivančena taková, jako byla vždycky. U mohyly se zastaví spousta skautů, trampů, turistů… Opět se bude společně zpívat skautská i státní hymna, zavzpomínáme na všechny skauty, možná bude někdo ze starších oceněný. Budeme cítit sounáležitost a děti budou chápat “Jaké to je být skautem?” v novém směru.
Pepča