Potřebovali jsme o víkendu prozkoumat naše nové tábořiště. Byli jsme připravení na všelico, ale na takovouhle divočinu asi nikdo. Ale pěkně od začátku.
V sobotu ráno jsme se sešli v ranní nekřesťanskou hodinu před nádražím a nastal obvyklý zmatek s nakupováním lístků na vlak a odvážením batohů autem. Výsledkem bylo, že jsme přidělali pár vrásek průvodčímu, který se nás nemohl dopočítat, protože jsme jeli s lístkem navíc. No nic.
Z vlakového nádraží ve Fulneku jsme museli dál pěšky – koleje tam totiž končí kopcem hlíny, ne-li něčím horším. Cestou přes úvoz, silnici, silniční most, vesnici se zavírajícím obchodem, rozoraným fotbalovým hřištěm a náhodným místním na kole (toho si zapamatujme!), blátivou cestou a opět silnicí jsme se šťastně shledali s Danem a našimi věcmi, které jsme mu ráno svěřili.
Tady začalo první z našich dobrodružství – dostat se vůbec na místo tábořiště. Na silnici nás Dan zastavil uprostřed zatáčky v nejvyšším náspu a ukázal dolů. Po pár udivených pohledech jsme tedy začali sestupovat štěrkem a hlínou – myslím, že se nikdo neskutálel víc než půl metru. Po sestupu a posbírání všecho náčiní co letělo s námi, jsme se vydali přes potok, kam už dva z nás skutečně na mokrém kamení zahučeli. Po chvíli jsme se zastavili a Dan prohlásil, že to je ono. Nešlo to jinak poznat, protože nám tráva a lopuchy rostly tak do výše pasu. Tedy mimo strunové sekačky, kterou jsme sice neviděli, ale tušili jsme její pozici podle vrčení a Matyho volání na uvítanou.
Boj tedy započal – vyšlapali jsme si v lopuší kolečko, složili věci a jali se prozkoumávat okolí. První půl hodinku nám zabralo hledání brodu pro snadnější přístup materiálu – zde je potřeba říci, že v zimě na fotkách skutečně vypadá terén zcela jinak než v jarním rozpuku. Brod jsme nakonec určili celkem přesně a první parta se jala házet kamení za účelem vybudování přechodu suchou nohou.
Zbytek se rozdělil na dvě skupiny. První se vrhla na destrukci lopuchů, které rostou tak na polovině táborové louky a vytváří tím solidní bažinu, kterou jsme ani nebyli schopní přejít na druhou stranu. Druhá skupina začala vytrhávat dvoumetrové náletové stromky a zároveň pokračovali v kosení louky. Tyto zábavy nám s obědem vydržely až do večera, kdy jsme napočtvrté rozdělali oheň a konečně si mohli odpočinout.
Ráno jsme pokračovali v sekání, boření, uklízení a čištění. Přidali jsme kopání koryta potoka tak, aby přestal napájet výše zmíněnou bažinu a znovu jsme obešli okolí. Tam jsme potkali novostarého známého od samoobsluhy, který prohlašoval, že louka je sice jeho. Od starosty ale víme, že se k ní nikdo dlouhodobě nehlásí. Nicméně tvrdil, že mu to nevadí, hlavně když tam nenecháme žádný bordel (jako kdyby skauti uměli dělat bordel). Byrokratické drama tedy může začít.
Před závěrečným úprkem na vlak jsme zanechali louku v polopoužitelném stavu – bylo to rozhodně lepší než na začátku, je tam ale ještě spousta práce. Proto jsme dohodli akci Sekačka, která se uskuteční někdy v červnu.